Napadá mě, proč si necháváme všechny dobré argumenty na později, proč ubližujeme ostatním a trpíme až večer. Je to jako, když si rozbijete koleno. V tu chvíli to zabolí, ale opravdu bolet to začne až večer. Pak mi tvrďte, že duše je úplně něco jinýho. Podle mě nás v tom naše mysl nechává potopený až po uši. Člověk vlastně nikdy není sám, buď ho obklopujou lidi, nebo jeho myšlenky, jenže teď si vyberte, co je horší... Tma a ticho tomu nepomáhá. Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán, a co myšlenky? Někdy se vlastně bojím i přemýšlet. Musí to vypadat, že se nedokážu ukočírovat třeba.

Matane.